Francouzi pijí hodně vína. Tvrzení, které se stalo téměř klišé. Často se jím dále nezabýváme, pouze si s kapkou senzacechtivosti povzdechneme, že “oni“ můžou, a že to „po francouzsku“ umí zaonačit tak, že se u večeře neopijí. A jak že to tedy dělají?
Zakázané ovoce nejlépe chutná. Možná proto se tolik dítek školou povinných poprvé opije krabicovým vínem. Moje zvědavost nebyla jiná, když jsem ve svých patnácti letech poprvé zavítala do Francie, a to rovnou do velmoce vína, do Burgundska. Vybavena vědomostmi o regionu, který navštěvuji, jsem tehdy svou hostitelskou rodinu požádala o to, aby mi dali víno ochutnat. Nepřijatelné, v patnácti letech. Ale potom mi půl skleničky nalili. A v tom zřejmě spočívá zásada umění pití vína po francouzsku číslo jedna : přikloňme se k vínu, ale s vědomím, že se jedná o něco výjimečného. Jde tedy i o psychologický efekt, vedle toho gastronomického, jdoucího ruku v ruce s kvalitou, a tato mnohovýznamovost nás potom dokáže plně uspokojit, i když se, prakticky vzato, jedná vlastně o půl sklenky.
Autorka bestsellerů o gastronomii, Mireille Guiliano, a mimo jiné úžasná Francouzka, která jí a pije s moudrostí, píše o víně na čtyřiceti stránkách své knihy. Čtyřicet stran, 24 podkapitol, možná stejně dlouhá doba čtení jako absolvování jedné francouzské večeře, kdy si můžeme dopřát jedno víno k předkrmu, jiné zase k hlavnímu chodu, jiné k sýru, dezertu. Vždy ale prosím jen půl sklenky! Tajemství spočívá i v prokládání četnými chody, servírováním vždy do čisté sklenky (pití vína je přece obřad) a nekonečnými hovory – no inu třeba o víně. Tato lahev dobrého korsického si hoví ve sklípku od našeho posledního výletu na Korsiku . . . . Intenzita zážitku potom zapříčiní, že po lahvi už nepotřebujeme sáhnout. Tak na zdraví!
