Zatímco funkce prezidenta u nás je spíše reprezentativní, francouzský prezident stojí na špici exekutivní moci státu. Zřejmě i proto je osoba francouzského prezidenta tolik diskutovaná. Pojďme se zastavit s některými z nich.
Mitterand. Posmrtná glorifikace.
François Mitterand zastával prezidentský post ve Francii mezi lety 1981-1995. V průzkumu z roku 2006, tedy deset let po své smrti byl považován za nejlepšího prezidenta v rámci 5. republiky. Předstihl dokonce i Charlese de Gaulla, legendárního šéfa státu, jehož popularita tradičně dosahuje vysokých hodnot.
Mitteranda si jeho spoluobčané váží za jeho přínos v otázce integrace cizinců, budování demokratického státu a boje proti nezaměstnanosti. A to i přesto, je jeho popularita v roce 1992 dosahovala pouhých 22 procent.
Ačkoli vztah západních politiků k východnímu bloku byl svého času spíš rezervovaný, Mitterand již v roce 1988 posnídal při návštěvě ČSR s tehdejšími disidenty. Havla takřka upřednostnil před Husákem, když se snídaně protáhla o tři čtvrtě hodiny. Někteří historici toto setkání hodnotí jako mimořádnou politickou intuici francouzského prezidenta.
Veřejnost se dívala chápavě i na přítomnost dlouholeté Mitterandovy milenky Anne Pingeotové a jejich nemanželské dcery Mazarine na pohřbu bývalé hlavy státu.
Chirac. Populárnější než de Gaulle
V průzkumech veřejného mínění z roku 2015 poráží jacques Chirac (1995-2007) Mitteranda a dokonce i samotného de Gaulla, ačkoli jeho popularita při odchodu z funkce byla nízká. Politologové si čísla vysvětlují třemi faktory:byl centrista, a to Francii dodávalo určitou stabilitu oproti dnešní rozpolcenosti politické scény. Chirac byl také „lidový člověk“. A v neposlední řadě za jeho oblibou stojí určitá nostalgie – Francouzi nyní příliš nevěří v budoucnost.
A přesto- Chirac stejně jako jeho předchůdce François Mitterand mají neoblíbené šéfy vlád. Reforma důchodového systému z roku 1995, za niž stál předseda vlády Alain Juppé, sráží Chiracovu oblíbenost na 27 procent.
V roce 2009 navíc vyšla najevo aféra, ve které se bývalý prezident měl zodpovídat ze zpronevěry veřejných financí v době, kdy byl starostou Paříže.
Sarkozy a ti ostatní
Fakt, že se na postu hlavy státu od roku 2007 vystřídali tři kandidáti nesvědčí o přílišné politické stabilitě a spokojenosti francouzských voličů.
Zatímco na počátku svého mandátu měl Nicolas Sarcozy (2007-2012) 65 procent sympatizujících voličů na své straně, což je pouze o 2 procenta méně než již zmiňovaný Charles de Gaulle ve stejném období, následoval v letech 2007-2008 a také 2010 poměrně strmý popularizační pád. Finanční krize, schodek státního rozpočtu a reformy, které nikam nevedou přispěly k neúspěchu tohoto původně nadějného kandidáta.
Stejně obtížné období čekalo na jeho nástupce. François Hollande (2012-2017) zastával tuto významnou funkci v dobách expandujícího terorismu v Evropě. Hollande odstoupil od reformy ústavy, která měla Francii ulehčit boj proti terorismu, poté, co se mu nepodařilo ji prosadit v parlamentu. Ačkoli po pařížském masakru jeho popularita paradoxně stoupla, před novými volbami v roce 2016 dosahovala pouhých 4 procent.
Také Emmanul Macron (2017-?) zažil několikrát rekordní propady popularity. Je Francouzi považován za namyšlence, který se neovládá a je arogantní.
Přes jeho úspěchy v zahraniční politice, zejména ve vztazích s Amerikou, prý straní firmám a lidem s nadprůměrnými příjmy. Ekonomika Francie sice roste, ale i přesto proti Macronově politice demonstrovali v Paříži zástupci železnic, Air France a důchodci za zlepšení sociálních jistot.
