Lorelei je báseň o dívce, která svým zpěvem lákala lodivody na Rýně do neštěstí. Hodně stručně řečeno. Báseň napsal německý básník Heinrich Heine v roce 1824 a nese prvky romantismu, jak říká jedna z interpretací básně. V každém případě při jejím čtení mohou vnímavé duše přímo prožívat rytmus plynutí Rýna, a vzhledem k jednoduchosti příběhu také osudovost celé události.
Báseň je vedle nesporné rytmičnosti také zvukomalebná. Vezměme si například slovo Lorelei. Zde se seskupují hned tři malebné zvukové jevy. Jednak je to hláska „l“, vyskytující se i v jiných jazycích například v takových slovech jako láska, lulka, nebo francouzském lulu (psáno loulou). Samo o sobě charismatické konotace, neřkuli roztomilé.
Ve slově Lorelei, obsahující „l“ dvě napojuje samohláska „o“ a „e“ na „r“. „R“ je v němčině velmi zajímavý fenomén tím jak se artikuluje a tím, jak v konečné fázi také zní. Artikuluje se jako znělá uvulární frikativa, což znamená, že se vytváří v mluvidlech úplně vzadu na čípku, nicméně je znělé a při jeho artikulaci dochází k vibraci. No není to sexy?
Samohlásky jsou potom samostatným tématem. Pavel Eisner ve své knize Chrám i tvrz, což je sice kniha o češtině, ale velmi dobře se v tomto případě překrývá s němčinou, jakou Heinrich Heine ve své básni použil, píše o samohláskách (mezi které je řazen i diftong -ei v Lorelei) jakožto o prostředcích harmonizačních a modulačních. A v němčině je mnoho slov, která obsahují diftong -ei na konci slova, například Brauerei, Schlosserei, dabei aj. Nemusíme tedy chodit až k poezii. Neméně zvukomalebným fenoménem tohoto diftongu je pak jeho přízvučnost ve slově.
Slovo Lorelei je tedy přímo nabité zajímavými zvukovými prvky, které přináší němčina, a které z tohoto jazyka mohou udělat jazyk přímo líbivý. A v tomto duchu se potom nese celá báseň.
Ich weiß nicht, was soll es bedeuten,
dass ich so traurig bin;
ein Märchen aus alten Zeiten,
das kommt mir nicht aus dem Sinn.
Die Luft ist kühl und es dunkelt,
und ruhig fließt der Rhein;
der Gipfel des Berges funkelt
im Abendsonnenschein.
Die schönste Jungfrau sitzet
dort oben wunderbar;
ihr goldnes Geschmeide blitzet,
sie kämmt ihr goldenes Haar.
Sie kämmt es mit goldenem Kamme
und singt ein Lied dabei;
das hat eine wundersame,
gewaltige Melodei.
Den Schiffer im kleinen Schiffe
ergreift es mit wildem Weh;
er schaut nicht die Felsenriffe,
er schaut nur hinauf in die Höh.
Ich glaube, die Wellen verschlingen
am Ende Schiffer und Kahn;
und das hat mit ihrem Singen
die Lore-Ley getan.
